Husky patří mezi zdomácnělé formy vlka a do stejné čeledi jako kojot či liška. Původně sloužil člověku jako saňový pes, aby ho dopravoval přes ledové pustiny Sibiře. Jako pracovní pes byl používán také na severu USA a v Kanadě. Pojmem husky jsou označována různá plemena saňových psů, která vzhledem připomínají vlčího špice.
Něco málo o původu
Před mnoha stoletími začalo soužití člověka se psem, nejprve spíše náhodné, až později cílené. Většina odborníků se domnívá, že předkem huskyho je pravděpodobně velká forma vlka, který ještě dnes žije v severních oblastech Země. Příbuznost s vlkem je dodnes dobře patrná na stavbě těla. Je považován za vůbec „prapůvodního“ domácího psa, podržel si některé znaky svého prapředka vlka. V průběhu staletí byla vyšlechtěna celá řada ras huskyho. O systematický chov sibiřských psů husky se zasloužil jistý Nor, který získal psy zakoupené Amundsenem v roce 1914 na polární výpravu.
Pro člověka na severu byl nepostradatelný
Pro obyvatele osamělých arktických vesnic byli a jsou tito psi nepostradatelní. Slouží jako přepravní prostředek v terénu, který by byl jinak nepřístupný. Jsou k těžké práci, jako je tahání saní přes led a sníh skvěle přizpůsobeni. V zimě mají velmi hustou srst nejen po těle, ale také na tlapkách, aby jejich pohyb ve sněhu byl snazší. V nosních dutinách zadržují teplý vzduch a ohřívají jim vdechovaný vzduch. V noci si vyhrabávají jámu ve sněhu, která jim v létě poskytne dostatek tepla a v létě je naopak ochladí. Dnes jsou huskyové používáni hlavně při závodech psích spřežení. Vůdci psího spřežení se říká „musher“.
Způsob života
Štěňata přichází na svět po devítitýdenní březosti v lidských příbytcích, venku by velkou zimu nemusela přežít. Po narození jsou slepá a neumějí běhat. Zhruba ve 4 týdnech jsou schopná přežít venku, o dva týdny později jsou odstavena a přizpůsobují se životu ve smečce. Tvrdě pracující psi žijí kratší dobu než psi chovaní pro potěšení, většinou 12 -13 let.